Záchranný archeologický výzkum druhoválečné osady Štrauchovna
Archeologie 20. století výrazně pomáhá i v interpretaci objektů ze starších období. Výzkum Štrauchovny je výjimečným příkladem takového výzkumu
Amatérské detektorování z pohledu archeologie
Každý z nás, ať už z okruhu archeologů, pracovníků z oboru památkové péče, či zájemců o historii a starožitnosti, jistě narazil v průběhu své kariéry na problematiku neodborné detektorové prospekce, která od počátku svého příchodu do našeho prostředí budí silně rozporuplná stanoviska odborníků i široké veřejnosti. Již od devadesátých let jsou u nás soustavně narušovány archeologické lokality, v některých případech můžeme hovořit dokonce o totální likvidaci. Následující řádky vychází z dlouhodobých zkušeností dvou studentů oboru Archeologie, zaměřujících se na využití detektorové prospekce na systematických výzkumech Ústavu archeologie a muzeologie FF MU Brno. Jedním z hlavních cílů obou autorů je osvětová a přednášková činnost pro širokou veřejnost a především amatérské hledače kovových artefaktů.
Zmiňované poškození lokalit se přitom netýká jenom takzvaných „archeologických lokalit“ v tradičním chápání (pravěké, raně historické a středověké lokality), ale také areálů spojitelných s aktivitami armád obou světových válek, potažmo všech novověkých konfliktů. Jak ukazují stále častější archeologické výzkumy posledních let, můžeme přitom areály novověkých válečných konfliktů naprosto spolehlivě zkoumat celou řadou tradičních i moderních archeologických metod a klást si při jejich pozorování stejné otázky jako při běžných záchranných i systematických vykopávkách. V souvislosti s blížícím se výročím počátku První světové války můžeme konstatovat a připomenout, že moderní archeologie chápe areály novodobých vojenských aktivit jako právoplatné archeologické lokality a je namístě patřičný přístup a ochrana těchto lokalit.
Pro zájemce o historii metody můžeme připomenout, že vyhledávání kovových předmětů pod zemským povrchem pomocí elektromagnetického vlnění začíná již na konci 19. století a především na počátku století 20. Nemůžeme si však tehdejší detektory představovat jako ty dnešní. Jednalo se o rozměrné aparatury, obsluhované několika proškolenými techniky a transportované na voze, či nákladním autě. Výraznější skok ve vývoji nastal teprve s příchodem Druhé světové války. Většina hlavních angažovaných armád zavedla postupně do své výstroje detektory kovů, které se již podobaly dnešním typům. K jejich obsluze však bylo stále zapotřebí jednoho až dvou mužů, přičemž minimálně jeden z nich nesl na zádech rozměrnou řídící jednotku se zdrojem. K dalšímu pokroku došlo v 50. letech 20. století, s rozvojem tranzistorové technologie. Detektory se staly lehčími, levnějšími a získaly mnohem vyšší citlivost a dosah. Právě do této doby můžeme datovat počátek přílivu detektorů kovů na civilní trh, který vedl až k nekontrolovatelnému rozmachu v posledních dekádách 20. století a současnosti.
Vzniklou situaci byla nucena řešit právními úpravami většina evropských zemí a nutno podoktnout, že prakticky všechny systémy mají svá úskalí. Stručný přehled nalezneme například na stránkách http://www.ncmd.co.uk/law.html. Setkáváme se především se dvěma typy právního ošetření nelegální detektorové prospekce. Restriktivní systém naprostého zákazu amatérského hledání známe dobře z prostředí Slovenské republiky, ale také některých zemí SRN, Itálie a dalších. Dlouhodobá zkušenost však ukazuje, že zákazy v tomto ohledu nikam nevedou. K narušování archeologických lokalit dochází stále, jen díky přechodu do ilegality a hrozbě postihu hledači nemají jakoukoliv motivaci ke spolupráci s archeology. Druhou možností je nabídnout legální možnost spolupráce těm hledačům, kteří chtějí provádět svou činnost za předem stanovených podmínek a na předem stanoveném území. Typickým příkladem země s podobnou úpravou zákona je Anglie, kde je pro legální hledání třeba stát se členem některého z tamních klubů, zaplatit poplatky a pojištění a dodržovat řadu pravidel. Zejména je třeba získat povolení majitele pozemku a veškeré předměty starší 300 let nebo předměty z drahých kovů nechat k posouzení muzeu, které ho v případě zájmu může odkoupit. Nálezné se přitom dělí rovným dílem mezi nálezce a majitele pozemku.
Poslední skupinou evropských zemí jsou ty, jejichž legislativa amatérské vyhledávání artefaktů pomocí detektorů kovů nijak speciálně neošetřuje. Mezi ně se bohužel stále řadí také Česká republika. I přes četné pokusy ze strany akademické obce stále platí zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, vzniklý ještě v době, kdy byly u nás detektory kovů prakticky neznámé. Ten hovoří o tom, že „archeologický výzkum může provádět pouze oprávněná osoba“, kdo touto osobou je a kdo oprávnění vydává. Právě díky naší „vyhaslé legislativě“ neexistuje v současnosti srozumitelný a jednoznačný způsob regulující abnormálně přebujelé a nekontrolované užívání detektorů k nelegálním vykopávkám. V šedé zóně pololegálních aktivit však nestojí jen detektoráři, ale také archeologové, kteří z vlastní iniciativy s hledači spolupracují. Podle striktního výkladu zákona totiž spoluprací s hledači (zejména přebíráním nálezů) archeologové porušují zákon a vystavují se následným sankcím. Ve finále současný památkový zákon ČR neposkytuje žádnou reálnou ochranu archeologickým památkám proti drancování.
Česká republika se v současnosti nachází na pomyslném rozcestí, ze kterého vede cesta dvěma směry. V případě realizace dlouho připravované novely památkového zákona je velice pravděpodobné, že se její tvůrci přikloní k jednoduché a snadno formulovatelné „slovenské“ verzi, kterou by veškeré naděje na možnou legální spolupráci navždy skončily. Je na nás, abychom se pokusili budoucí vývoj ovlivnit.
Ze strany hledačů situaci negativně ovlivňují především mediální kauzy nelegálních pokusů o prodej vzácných nálezů či viditelné poškozování známých archeologických lokalit.
Stačí přitom dodržovat několik základních pravidel, která v současnosti má ve svých stanovách zakomponována většina hledačských sdružení, jako například tzv. hledačské desatero.
Předně je třeba vyhýbat se lokalitám s archeologickými nálezy a jejich okolí. Vyhýbat se prostředí, kde se nálezy nacházejí v původním uložení, tedy v původní stratigrafické jednotce. Máme na mysli především výplně hrobů, depoty, zahloubené sídlištní objekty, výplně příkopů, ale také destrukce opevnění, zaniklých středověkých vsí, šlechtických sídel, pochozí horizonty atd. Za bezpečné považujeme hledání například v orané půdě, kde nálezy ztratily svou vazbu k původnímu uložení.
Za nezbytné považujeme zaměřování GPS souřadnic veškerých nálezů. Šikovným pomocníkem je elektronická databáze nálezů, vedená například v prostředí MS Excel, nebo v některé moderní aplikaci pro chytré telefony (Treasure master, Archemapp, atd.).
Je samozřejmě nutné navázat kontakt s lokálním archeologem, tyto nálezy mu předávat, nebo alespoň oznamovat a respektovat jím stanovená pravidla. Zároveň získáme kontakt na oprávněnou osobu, která nám může pomoci odborně zdokumentovat a zachránit hromadný nález nebo nález vysoké hodnoty, například hrob, depot atd. (v této souvislosti je třeba vyzdvihnout příkladné chování některých hledačů a především pak hledačských sdružení, která se zaměřují na oficiální spolupráci s archeology a propagují „slušné“ hledání podle určitých pravidel).
Prohledávaný prostor zbytečně nepoškozovat, brát ohledy na vegetaci, neodhazovat odpadky, zakopávat díry a respektovat majitele pozemku. Snažit se chovat tak, aby nebyla očerňována pověst hledačské obce ani archeologie.
Je třeba si uvědomit, že archeologický nález bez nálezových okolností ztrácí klíčovou část svojí hodnoty a přichází o informace, které jsou na něj navázané. Předáním artefaktu (a nálezových okolností) archeologovi umožnujeme všem lidem možnost poznání a studia naší společné minulosti. Hledání artefaktů není jenom dobrodružná zábava, ale především manipulace s kulturním dědictvím, které se již nikdy neobnoví a je jen na povaze každého hledače, aby překonal ostych či lenost a postavil se zodpovědně ke svému koníčku. Vyzvednutím ze země získáváme za budoucnost artefaktu osobní zodpovědnost. Je jen na nás, abychom zaznamenali veškeré možné informace s tím, co máme, tam, kde jsme a postarali se o jeho další osud. Nezáleží přitom vůbec, zda jsme profesionální archeolog, hledač artefaktů, nebo náhodný nálezce.
Literatura
- Kuna a kol. 2004: Nedestruktivní archeologie, teorie, metody a cíle. Praha.
- Smíšek, K. 2004: Nástin využití detektorů kovů v archeologické praxi. Nepublikovaný materiál. Seminární práce na na Ústavu archeologie a muzeologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Brno.
- Archeologické rozhledy 2006, 2009.
- Kol. 2008: Metal Detecting & Archaeology. Woodbridge.
- British archaeological job resource 2010: Field Walking Guide. Short Guide to Field Survey. London.
