Válečné úspěchy UAPP Brno – rok 2018


Tak jako předcházející léta, nabídl i loňský rok několik nálezů válečných hrobů. Je třeba říci, že i když patřily všechny opět a bez výjimky příslušníkům německé branné moci (jiné už to asi nebude…), nabídly zase trochu jiný pohled na „válečný pohřební ritus“ než nálezy předchozí. Sezóna se rovněž vymykala v jednom aspektu a to v nálezových okolnostech, když čtyři z pěti loňských hrobů byly víceméně náhodně nalezeny jen krátce poté, co po nich v daném prostoru cíleně a neúspěšně pátral Volksbund Deutsche Kriegsgräberfürsorge (VDK); v minulých letech se přitom vesměs jednalo o válečné hroby dávno zapomenuté, které nikdo nikdy nehledal. Vyzdvižení dalšího hrobu proběhla plně v gesci VDK, účastnili jsme se však jak exhumace, tak následného vyhodnocení formou vyhotovení antropologického posudku.

Samostatně „dodal“ tedy ÚAPP Brno za rok 2018 k pohřební více či méně kompletní ostatky pěti vojáků; když uvážíme, že v celé republice jich za toto období bylo exhumováno asi čtyřicet, není to snad úplně zanedbatelný počet. Jak je již obvyklé, patří poděkování za spolupráci I. Nachtigallovi (VDK), V. Schildbergerovi (MZM Brno) a všem, kteří se na výzkumech podíleli – především pak těm, kteří nálezy vzorně ohlásili.

Místo nálezu. Práce pyrotechnické skupiny.

Brno-Pisárky (okr. Brno-město)
K prvnímu nálezu došlo loni poměrně záhy, již koncem ledna, za slunného a vzhledem k danému období i neobvykle teplého dne, a to na místě přinejmenším nečekaném – na místě bývalého pavilonu K v areálu brněnského výstaviště, v blízkosti tzv. Bauerova zámečku. Na ploše demolované budovy probíhaly výkopové práce, při nichž byly v jednom z profilů v hloubce 80 cm narušeny lidské kosterní pozůstatky; fakt, že na nich byly dosud obuty kožené boty, přiměl dělníky k ohlášení nálezu Policii ČR, která nezaváhala a o nálezu jsme se proto záhy dozvěděli i my.

Podrážky bot

Příznivé počasí, atraktivní místo i morbidní scenérie přilákaly na místo téměř dvě desítky „zainteresovaných“ – dělníky, archeology, zaměstnance BVV a zdaleka nejpočetnější tým zastupující různé policejní složky. O příslušnosti kosterních pozůstatků nebylo pochyb – boty je svým charakteristickým kováním řadily jasně do řad německých horských myslivců. Očekávání byla veliká, avšak když svůj pečlivý preventivní průzkum dokončila pyrotechnická skupina, dostavilo se po odkrytí hrobové jámy zklamání: ta byl totiž zcela prázdná, tedy až na ony kosti bérců a nohou, které spolu s botami vyčnívaly už několik hodin z profilu. Dohledán byl alespoň jeden typický knoflík německé blůzy a další z košile. To bylo vše. Nejpravděpodobnější se zdá být následující vysvětlení: v parku Bauerova zámečku byl pohřben německý voják, padlý zde v dubnových bojích.

Hrob na frekventovaném místě byl místním znám a časem došlo k jeho exhumaci. Nejpozději se tak stalo někdy po polovině padesátých let – již v roce 1958 zde totiž vyrostl provizorní dřevěný výstavní pavilon, nahrazený v roce 1963 zděným „Káčkem“. Pracovníci provádějící exhumaci patrně hrubě podcenili velikost hrobové jámy (voják měřil přes 190 cm!) a až na dně zjistili, že ji měli vykopat o více než půl metru delší. Z časových i technických důvodů (šeřilo se a došel rum…?) asi vzali, co šlo, a bérce s botami zůstaly na místě. Co se stalo se zbytkem těla, není jasné. V seznamu německých vojáků pohřbených v Brně se odpovídající záznam nenašel, pravděpodobně byly tedy podle tehdejší praxe zpopelněny. Těch několik málo námi nalezených kostí nakonec ústředí VDK v Kasselu uznalo jako „pohřbeníhodných“ – stane se tak pod číslem 7668 v Brně.

Blučina (okr. Brno-venkov)

Bojiště na Výhonu, pohled severním směrem k Rajhradu a Brnu. Červenými body označena místa nalezených hrobů.

V tradičním období pro podobné nálezy – tedy v březnu a dubnu jsme provedli výzkum dvou polních hrobů na známém návrší „Výhon“ mezi Židlochovicemi a Blučinou. Asi čtrnáct dní předtím zde VDK ve spolupráci s MZM Brno prováděl neúspěšnou sondáž cílenou na nalezení hromadného hrobu zmiňovaného zde potomkem pamětníka. Akce vzbudila v okolí určitý ohlas a měla také jistý osvětový dopad, takže když zanedlouho našel p. Saitl opodál za pomocí detektoru kovů tři vojenské přilby a pod nimi lidské kosti, nález ihned řádně ohlásil.

Hrob pětadvacetiletého vojáka.

Místo očekávaného hromadného hrobu tří desítek padlých německých vojáků, zde spočívaly ostatky pouze jediného – mělce v poloze na břiše zde byl zahrabán asi pětadvacetiletý, 164 cm vysoký muž. Tělo bylo původně zabaleno do celty, oblečeno do německé blůzy s knoflíky vyrobenými ze skleněné pasty a vojenských kalhot. Jakékoliv další součástky výstroje chyběly. Osobní předměty reprezentovaly fragmenty hřebínku zhotoveného ze zelenohnědé kovové slitiny, upomínající trochu na méně kvalitní vodící kroužky dělostřeleckých granátů (zákopové umění?) a naopak velmi kvalitní nerezová lžíce civilní provenience. Ve škrábancích na jejím konci lze snad s přiměřenou dávkou fantazie vytušit monogram WI nebo IM. Z přileb pohozených v zásypu náležely dvě sovětské armádě, jedna německé. Ta byla proražena střepinou granátu, nepatřila však padlému, který zemřel v důsledku četných průstřelů pánve a obličeje. Pohřben bude pod číslem 7669.

Nálezy z hrobu
Rekonstruovaná obličejová část lebky pětadvacetiletého muže s průstřely lícní kosti a dolní čelisti.
Zástřel v kyčelní lopatě levé pánevní kosti.
Detail konce rukojeti lžíce s možným monogramem (?)
Trajektorie dalšího střelného zranění. Patrný je průběh střelného kanálu na povrchu křížové kosti a mohutný otvor po výstřelu v pravé kyčelní lopatě.
Hrob šestnáctiletého mladíka. Pohled z výšiny východním směrem.

Druhý hrob ležel asi o čtvrt kilometru dál. Nálezce na něj narazil již před nějakou dobou. Tehdy prý vyzvedl prostřelenou německou přilbu, v níž byly fragmenty lebečních kostí, které vrátil do výkopu, bohužel asi příliš mělko, takže byly až na několik bezvýznamných zlomků rozvláčeny orbou a ztraceny. Na rozdíl od předchozího, byl tento padlý voják zahrabán nejspíš přímo v okopu, kde zemřel. V ušlapané vrstvě na dně bylo nalezeno 29 vystřílených ocelových nábojnic Mauser 7,92 mm, zbývajících 31 z obvyklé 60 kusové dotace bylo dosud ukryto v kožených sumkách pohozených tamtéž. V téměř čtvercové jámě hluboké asi 70 cm spočíval mrtvý ve skrčené poloze na pravém boku, za zády s dobře zachovalou přilbou, u nohou byla pohozena jídelní nádoba a již zmíněné sumky. Uspořádání pohřbu tak trochu připomínalo pravěké hroby kultury zvoncovitých pohárů…

Opasková přezka jednotek SS po konzervaci.

Z dalších zbytků výstroje byly přítomny obvyklé knoflíky uniformy, garnitura malé polní a na nohou silně ošlapané kožené kotníkové boty. Ty byly nepochybně „second hand“ původu: pohřbený zemřel někdy po 16. roce života a opotřebovat by je do takové míry prostě nestihl, stejně jako asi nestihl vystřílet ani přidělenou munici. Námi dosud nejmladší nalezený padlý (těžko říci, zda použít slovo „voják“) zůstane rovněž nejspíš neidentifikován – známka chybí, stejně jakékoliv archivní záznamy. Víme o něm, že byl přes své mládí velmi vysoké postavy – 177 cm, přičemž do ukončení růstu by mu zbývalo ještě sedm až osm let. Na přední straně nalezeného ešusu se jako zatím vždy objevil vyškrábaný monogram, tentokrát asi HK, jenže ten mohl patřit i někomu jinému. Zcela jistě naopak náležela padlému opasková přezka se zlověstným emblémem jednotek SS. Ty byly na výšinách nad Blučinou prokazatelně nasazeny, konkrétně to byl 21. policejní pluk SS a 10. náhradní a výcvikový pluk pancéřových granátníků SS.

Výstelka helmy. Podle značení přebrána v březnu 1944, velikost 58.

Je vysoce pravděpodobné, že mladík bojoval v jejich řadách, je tu však ještě jedna malá možnost: tento prostor měl být v obraně „posílen“ také členy Volkssturmu z Hustopečí. Ti mohli být teoreticky alespoň částečně vystrojeni péčí zmíněných jednotek SS, což v dané válečné situaci a tváří v tvář po odvetě bažícím rudoarmějcům představovalo pro „lidové bojovníky“ nepochybně tuplovanou smůlu.

Jídelní nádoba se špatně čitelným monogramem „HK“.

Ať tak, jako tak, po týdenních tvrdých bojích o strategické výšiny Výhonu se decimované německé jednotky dokázaly od dotírajícího sovětského 18. gardového střeleckého sboru odpoutat a navečer 23. dubna 1945 ustoupily k severu, přičemž zde zanechaly na devět desítek mrtvých, které pohřbili až relativně dlouho po přechodu fronty místní obyvatelé, kteří z jejich výstroje pochopitelně sami využili, co bylo možné – zvláště v Blučině prý vojenské řemení často sloužilo k broušení sedláckých břitev a zhotovení nových koňských postrojů. Je-li možno věřit informaci nálezce o prostřelené přilbě a ztracených kostech lebky z ní, pak bylo příčinou smrti tohoto vojáka nejspíše střelné nebo střepinové poranění hlavy; na nalezených pozůstatcích žádné stopy zranění nalezeny nebyly. Pohřbeny budou pod číslem 7670.

Brodek u Prostějova (okr. Prostějov)

Hrob německého vojáka v zámeckém parku

V atraktivním prostředí zdejšího zámeckého parku byl v režii Volksbundu exhumován hrob německého vojáka, podchycený jak v německých, tak českých archivech. Kosterní pozůstatky náležely čtyřiadvacetiletému poddůstojníkovi Ernstovi K., narozenému v Merseburgu (Sasko-Anhaltsko), naposledy příslušnému k 8. baterii II. motorizovaného oddílu 37. pluku protiletadlového dělostřelectva. Padl 4. května 1945, pravděpodobně během tvrdých bojů v širším prostoru kóty 313 „Předina“ (tzv. Dobrochovský vysílač), odkud byl převezen do polního lazaretu na zámku. Antropologický posudek potvrdil dožitý věk, upřesnil, že unteroffizier byl vysoký jen asi 163 cm, měl zkažené, ale na špičkové úrovni ošetřované zuby, a to bylo vše. Naplnilo se tak antropologické „pravidlo“, že u dokonale zachovalých pozůstatků se většinou nic dalšího a zajímavého (především příčina smrti) zjistit nepodaří. Ernst K. bude pohřben s číslem 7699.

Detail nálezu známky in situ. Dobře je patrný tristní stav recentně poškozeného pohřbu.

Olšany u Prostějova (okr. Prostějov)
Začátkem listopadu ohlásil p. Elfmark, starosta obce, nález kosterních pozůstatků na dvoře místní fary. Nebyl tak docela náhodný; z bohatých archivních podkladů i na základě místního povědomí bylo známo, že zde byli v květnu 1945 pohřbeni dva němečtí vojáci. Na podzim 2018 po nich neúspěšně pátral VDK. Pan starosta následně neodolal a při drobných terénních úpravách dvora nechal bagr hrábnout trochu vedle a trochu hlouběji…Nález tohoto hrobu pak překonal vše, co se nám v tomto směru dosud povedlo. Terénní situace vypadala však mimořádně neutěšeně a beznadějně – odkryto bylo poničené torzo jednoho skeletu, další jeho fragmenty a téměř kompletní druhý skelet byly ve výkopu pohozeny v igelitovém pytli a nákupní Tesco tašce. Šlo o památku na narušení hrobu asi před desíti lety, kdy se přes dvůr stavěla kanalizace, a nález nikoho ohlásit nenapadlo. Kosti nasekané krumpáčem na deseticentimetrové nebo menší fragmenty v nich byly promíseny s kdečím, s vojenskou výstrojí a výzbrojí však prokazatelně souviselo jen několik knoflíků, horní část kožené spinky a botka pažby německé karabiny 98k. U skeletu nalezeného in situ se během preparace podařilo nalézt rovněž pár knoflíků, malou kalhotovou přezku a jako zázrakem také čitelnou identifikační známku vydanou náhradní spojařskou baterií 112. dělostřeleckého pluku. Všechny kosterní pozůstatky byly následně trpělivě rekonstruovány, roztříděny a antropologicky vyhodnoceny. Přes všechnu úvodní bídu byly tak získány relativně dobře zachovalé a relativně kompletní skelety dvou asi pětadvacetiletých mužů, přičemž u obou byly zjištěny četné perimortální fraktury.

Nálezy z hrobu.

O něco málo starší z mužů (ten bez známky) byl asi 178 cm vysoký, gracilnější postavy. Těsně před smrtí utrpěl těžkou tříštivou zlomeninu klíční kosti. Specifické změny zjištěné na vnitřním povrchu spánkové kostí pak signalizují chronickou, několik měsíců trvající trombózu jednoho z hlavních žilních splavů mozkovny, vzniklou pravděpodobně v důsledku kombinace vrozené genetické dispozice a staršího zranění hlavy. Kvůli souvisejícímu útlaku mozečku a výstupu hlavových nervů se lze domnívat, že voják již měsíce trpěl širokou škálou neurologických problémů od urputných bolestí hlavy, přes poruchy rovnováhy, řeči, polykání až k možným epileptickým záchvatům. Je otázkou, zda mohl být vůbec považován za bojeschopného, a to i v poměrech německé armády na konci války. Druhý voják, ten se známkou, byl podobně vysoký (177 cm), ale robustní tělesné konstituce s dobře vyvinutým svalstvem. Také u něj byly zjištěny perimortální zlomeniny – fraktura brady přecházela přes obličej až na čelní kost, nadvakrát byla přelomena levá loketní kost a patrně také levá kost pánevní. Již dříve utrpěl těžký úraz pravé lopatky a jeho bederní páteř byla snad vrozeně deformována skoliózou. Dle známky měl krevní skupinu 0. Za běžných okolností by byly tyto získané archeologické a antropologické informace konečnou stanicí. Ne tak u tohoto nálezu. Suma unikátních archivních dokladů umožňuje dostat se tentokrát mnohem dál. Díky farní kronice můžeme celou tak situaci spolehlivě datovat – oba vojáci padli 8. května o půl druhé odpoledne, u obou jsou zde uvedena i jména, získaná buď z jejich dokladů, od spolubojovníků nebo provizorního označení hrobů. Stejný pramen vypovídá, že se tak stalo během sovětského leteckého úderu na obec přeplněnou německým vojskem, jemuž padli za oběť také dva místní občané, a který způsobil značné materiální škody. Zlomeniny zjištěné u obou vojáků dobře odpovídají následkům tlakové vlny nebo zavalení zdivem. Pohřbeni byli na farním dvoře pod meruňkou.

Zápis ve farní kronice týkající se událostí konce války.

Ze zápisu v kronice nepochybně vycházel vrchní strážmistr Ševčík, když roku 1949 sepisoval své hlášení pro MNO o válečných hrobech na katastru Olšan. I to se dochovalo, včetně nepříliš zdařilého strážmistrova plánku umístění jednotlivých hrobů. Ve farní kronice skončily založeny také dva dopisy z ledna a května 1948, kdy se otec jednoho z padlých zajímá o informace o synově hrobu, prosí o jeho pietní úpravu a rozepisuje se také o některých dalších podrobnostech. Tuzemské záznamy jsou doplněny německými, reprezentovanými kartami obou padlých („DD-Kartei“) uloženými v archivu Deutsche Dienststelle. První týkající se vojáka bez známky, uvádí pouze jeho jméno. Byl jím jakýsi Frietz Dietz, což souhlasí i s předchozími českými záznamy. Nikdo, ani Němci, o něm nejspíš nic dalšího nevěděl, což působí zvláštně (v hlášení o ztrátách to ale v konečné fázi války nebylo neobvyklé). Nabízí se proto smělá hypotéza, že tomu tak mohlo být z důvodu jeho těžkého onemocnění, když se do Olšan dostal nikoliv jako bojující voják se známkou, doklady a přáteli, ale jako víceméně anonymní pacient evakuovaný před frontou odjinud – třeba z vojenské nemocnice na Klášterním Hradisku v Olomouci, kterou německé síly vyklízely ještě den předtím.

Výřez hlášení a plánku válečných hrobů v obci. Červeně označen hrob na farním dvoře (via Roman Jeschke).

Frietz Dietz bude pohřben v Brně pod číslem 7701. Druhý z vojáků byl naopak patrně znám všem okolo a suma informací, které o něm máme, je v kontextu ostatních nálezů jedinečná. Protože však probíhá pokus o kontakt s jeho příbuznými, není možné je nyní všechny uvést a ze stejného důvodu musí být redukován i obrazový doprovod. Wilhelm S. se narodil 7. listopadu 1920 v rakouském městečku na dohled lichtenštejnských hranic, vyučil se tesařem, nastoupil vojenskou službu u spojařů nově zformovaného 112. horského dělostřeleckého pluku, začleněného do sestavy 3. horské divize. V této kvalifikaci absolvoval celou válku; smrt jej zastihla v řadách 3. roty spojařského oddílu 68, součásti podpůrných jednotek divize. Po pěti šesti letech ve válce měl hodnost obergefreiter. Na to, proč byl svobodný tesař robustní tělesné konstituce zařazen zrovna ke spojařům, a ne například k ženistům, odpověděla antropologická analýza – skolióza páteře patrně zcela postačovala ke snížení zdravotní klasifikace, a možná vadily také následky těžkého úrazu pravého ramene (pokud k němu nedošlo až za války). Otec, majitel tesařství v Nádražní ulici (telefon č. 9), vzpomínal na Willyho jako na hodného člověka a dobrého katolíka. V česky psaných dopisech prosil o úpravu hrobu, alespoň pevným dřevěným křížem a květinami. Vše byl ochoten zaplatit přes své české přátele. Žádal jediné – fotografii synova hrobu jako památku pro celou rodinu. Z dopisů rovněž nepřímo vyplývá, že byla vyvíjena snaha přenést pozůstatky obou padlých z farního dvora na hřbitov. Nic z toho se už nikdy neuskutečnilo; pouhé tři roky po konci války a v děsivých poměrech po únoru 1948 se není čemu divit. Vždyť i existence zmíněné korespondence mohla pro olšanského duchovního brzy představovat smrtelné nebezpečí. Nešťastný otec se časem zařídil po svém – Wilhelm má na hřbitově rodného města alespoň symbolický hrob. Stejně jako jeho jedenadvacetiletý bratr Albert, padlý již roku 1944 kdesi na východní frontě…

První z dopisů otce Wilhelma S.

O tom, kde a jaký bude mít Wilhelm S. další, tentokrát už řádný hrob, se jedná. Prozatím obdržel pohřební číslo 7700. V jeho rodném městě jde život dál, jak dokresluje zkrácený výňatek z místního tisku: dne 3. února 2017 složilo na náměstí přísahu 61 rekrutů 23. praporu horských myslivců. „Armáda nabízí kariéru, vysoké platy, jistá pracovní místa a zajímavé příležitosti“, uvedl velitel jednotek ve Vorarlbersku, brigádní generál Konzett. Na závěr slavnosti zahrála vojenská hudba a pro všechny přítomné byla přichystána ochutnávka z polní kuchyně.

Stopa po zhojeném zranění akromiálního výběžku pravé lopatky (červeně)
Tříštivá zlomenina klíční kosti.
Skolióza bederní páteře.
Lební báze. Červeně označena vrozeně zúžená levá fossa jugularis (výstup jugulární žíly z mozkovny), srv. s normálně vyvinutou f. jugularis na pravé straně (modře).
Dutina lební. V levé f. cerebellaris (červeně) jsou patrné perforace povrchu kosti způsobené chronickou trombózou jugulární žíly před jejím vrozeným zúžením.

P�ehledy na soci�ln� a zdravotn� poji�t�n� OSV�