Relikty ze sovětsko-finské Zimní války v sektoru Summankylä


Na přelomu let 1939 a 1940 proběhl na sovětsko-finských hranicích neobyčejně tvrdý konflikt, který je dnes znám jako Zimní válka. Boje byly vedeny na stovky kilometrů dlouhé frontě v extrémních podmínkách severoevropské zimy, přičemž nejjižnější část pozemní fronty probíhala v prostoru Karelské šíje přibližně mezi Leningradem a Vippury (dnešní města Sankt Peterburg a Vyborg) od západu na východ a Ladožským jezerem a Finským zálivem od severu na jih. V této části bojiště se finská obrana opírala o systém pevností, bunkrů a překážek budovaných od 20. let 20. století a označovaných jako Mannerheimova linie. Finská strana vzdorovala početně i technologicky dominantní Rudé armádě na Mannerheimově linii až do 15. února, kdy po měsíc trvající dělostřelecké přípravě došlo k rozhodující ofenzivě a obránci byli zatlačeni směrem k Vippury. Většina objektů byla zničena, či poškozena a skutečné ztráty na životech nebyly nikdy přesně vyčísleny.

Téma Zimní války a tzv. Mannerheimovy linie je zásluhou překladů knih, dokumentárních filmů i PC her v česko-jazyčném prostředí poměrně známé. O skutečné podobě bojiště v letech 1939-1940 a dnes po 75 letech neexistuje mnoho informací. Zájemce musí sáhnout po ruských či finských zdrojích, nebo lokality osobně navštívit. Následující text si neklade za cíl vědecké zpracování problematiky, ani nechce být průvodcem. Sami jsme navštívili jen jeden úsek linie a to bývalou vesnici Summa (dnešní Soldatskoye) na silnici číslo A125 z Sankt Peterburgu do Vyborgu (v roce 1939 tvořila hlavní silnici z Leningradu do Vippury). Pobyli jsme zde dva dny a noc na konci srpna, takže zimní bojiště jsme si mohli představovat pouze na základě dobových fotografií a záznamů.

Summa byla dějištěm dvou bitev.  Evakuace byla dokončena 6. 12. 1940, kdy byl také vydán rozkaz k zapálení osady. Vilho Turta, jeden z místních mladíků, popsal poslední okamžiky ve své rodné vesnici takto: „… Chvílemi jsme slyšeli salvy z kulometů. Trvalo nám celkem dlouho, než jsme naložili všechna naše zavazadla… Stál jsem ve vesnici a sledoval, jak hoří. Viděli jsme vojáky, kteří obcházeli Evestiho statek a rozbíjeli okna. Pak přenesli dovnitř slámu ze stodoly a zapálili to. To samé udělali s naší školou. Dům Ville Turty – můj rodný dům – a Lipponenův dům už byly taky v plamenech. Nemohu popsat, co jsem v tu chvíli cítil.” (Irincheev 2001, 60).

Finští vojáci pózují o zničeného tanku T-28. Zdroj: SA-Kuva.První bitva u Summy proběhla v prosinci 1939 a střetl se v ní finský II. armádní sbor se sovětskou 7. armádou. Těžkým tankům T-28 20. brigády 91. tankového praporu se povedl průlom východně od Summy, kam pronikly přes finské pozice. Bez podpory ostatních složek armády však byly tanky postupně ničeny finskou pěchotou. Po bitvě 17. prosince konstatuje kapitán Jakovlev, že batalion ztratil svou bojovou hodnotu. Výmluvné jsou osobní zápisky řidiče sovětského tanku A. A. Samanstera, které objevil a přeložil Bair Irincheev (více…). Druhá bitva u Summy proběhla v únoru 1940 a skončila prolomením obrany v úseku  Lähde (123. střelecká divize) a nakonec i obsazením Summy jednotkami 100. divize.

Objekty opevnění ve vesnici Summa. Podklad Google Earth.Orientace na bojišti a představa o jeho podobě pro nás byla možná především díky knihám, B. Irincheeva, které jsme měli k dispozici. V jeho poslední publikaci jsou také GPS souřadnice, které nám velmi ulehčily orientaci v terénu. Nejdříve jsme se museli na bojiště dostat. Nejbližší zastávka veřejné hromadné dopravy je v obci Каменка (dále Kamenka), kam se dá ze Sankt Peterburgu dostat autobusem číslo K-278 (vyjíždí od zastávky metra Grazdanskiy Prospekt). Alternativně je možné jet vlakem z finského nádraží do zastávky Кирилловское (Kirillovskoje) a odtud mašrutem číslo 133 do Kamenky. Z vojenského městečka Kamenka je to ještě cirka 7 kilometrů směrem na Vyborg. Na jedné straně silnice se nachází borový les a na severozápadě vojenský prostor s omezeným režimem vstupu.

Cesta směrem k Mannerheimově linii je lemována množstvím terénních reliktů, které mohou souviset s pozicemi Rudé Armády. Nelze však vyloučit ani mladší zásahy, zejména po pravé straně silnice ve vojenském prostoru. Dobové letecké snímky ukazují v prostoru na sever od dnešní obce Kamenka postavení dělostřelectva a vozidel (Irincheev 2014, 46, fig.  86). Podél silnice lze pozorovat dlouhé zákopové linie, obdélné zahloubené objekty (zemljanky nebo dřevěné bunkry?). I větší obdélné objekty s pozvolným přístupem z jihovýchodní strany (pozice dělostřelectva nebo tanků?). Již zde je možné pozorovat četné zásahy hledačů kovů.

Památník věnovaný padlým vojákům Rudé armády.Cestou narážíme na památníky věnované padlým vojákům Rudé armády. Před bývalou vesnicí Summa se mění druhová skladba lesa a místo borovice nastupují olše s břízou a hustým podrostem. Napravo od silnice zaznamenáváme zbytky bunkru Sk4 (“Enckell bunkr” modifikovaný na úkryt pro 10 mužů), nezbylo z něj však mnoho. V okolí jsou dobře patrné zákopy a krátery, které spolu s vegetací ztěžují průchod terénem. Kousek dále na východ směrem k objektu Sk14 objevujeme čerstvě vykopaný dřevohlinitý objekt. Bohužel je zde vyčerpán poslední akumulátor hlavního fotoaparátu, což se podepíše na kvalitě fotografií. Klády a sediment jsou vyzvednuty částečně ven, na zemi se válí zbytky bot a textilií, na hromádce jsou artefakty. Čerstvě vykopaný dřevohlinitý objekt.Obzvláště kusy kožené obuvi působí zneklidňujícím dojmem. Nacházíme rovněž kovovou součástku se štítkem Singer. Je to kus šicího stroje? Některé artefakty jsme si opatrně vyfotili a vše jsme ponechali na místě. Opodál jsou na keři zavěšeny pracovní rukavice a finská plynová maska. Lidské ostatky nevidíme, ale ohořelé kusy bot jsou dostatečně výmluvné. Kdo a proč vykopal tento tento bunkr, to asi nezjistíme.

Polní hřbitov s památníkem padlým vojákům.Vracíme se na silnici a podle GPS rychle lokalizujeme zbytky objektu Sk6. Den se krátí, a proto postupujeme dále. Objekt Sk10 by měl být dobře dochovanou pevností té nejnákladnější konstrukce. Pochybnosti o vstupu dále do vojenského prostoru rychle rozptyluje hnědá turistická cedule u hlavní silnice. Podle ní přicházíme na polní hřbitov s památníkem padlým vojákům a dále k “Desítce”. Okolí bunkru je protkáno zákopy a poseto krátery. Na první pohled je patrné, že se jednalo o obrovskou stavbu, Výtah pro kulometkterá byla silně poškozena. Zbytky ubikací poškozkených dělostřelectvem.Venku upoutá pozornost výtah pro kulomet. Průchod interiérem je tísnivou zkušeností. Kovové konstrukce úzkých patrových lůžek jsou obskládány svíčkami. I dole v ubikacích je patrné poškození konstrukce dělostřelectvem.

Posledním objektem, ke kterému míříme je Sk2 “Tertu”. Tento velký bunkr byl zničen 355. střeleckým regimentem s podporou ženistů a tří tanků T-28 ve dnech 1. až 4. února 1940. GPS nás k němu vede po vyšlapaném chodníku obklopeném hustým podrostem. V šeru si všímáme mnoha kráterů a širokého příkopu s dochovaným dřevěným pažením. Obklopeni mračnem komárů stavíme za posledního světla stan na střeše bunkru a uléháme ke spánku, který však dlouho nepřichází.

Západní kasematy bunkru Sk2 “Tertu”.Ráno se budíme do krásného dne. Ještě před snídaní obhlížím západní kasematy bunkru, které dostaly přímý zásah při útoku 1. 2. 1940. Zbytky 152 mm munice.Interiér je rozdělena závalem . V okolí západních kasemat nacházíme fragmenty pancíře a zbytky 152 mm munice. V interiéru je dochována část kulometné lafety. Cestou zpět na silnici si ještě prohlížíme vydřevený příkop. Dochována část kulometné lafety.V jedné z rekreačních chat jsme si vyptali pitnou vodu a pak odjíždíme stopem směr Kirillovskoje a vlakem k finskému zálivu. Příroda všechny stopy konfliktu zakryla, lidé však nezapomněli.

Literatura:

Irincheev, B. 2009: The Mannerheim line 1920-1939. Finnish fortifications of the winter war. Osprey.

Irincheev, B. 2011: War of the white death. Mechanicsburg. Stackpolebooks.

Irincheev, B. 2014: Talvisodan kadonnet kuvat Vinterkrigets okända bilder. 75 vuotta talvisodasta. Karelian Isthmus war museum.

Jan Petřík – Ivana Vostrovská


P�ehledy na soci�ln� a zdravotn� poji�t�n� OSV�