Archeologie bojišť

Archeologie je tradičně chápána jako vědní obor, který se věnuje nejstarším lidským dějinám, jmenovitě pravěku a středověku. Přitom se jedná ale také o obor, který ve své terénní fázi nalézá rovněž pozůstatky po nedávné lidské činnosti, a to včetně pozůstatků válečných operací (nejen) dvacátého století. Tyto relikty, ať už mobilní, nebo nemobilní, byly ale na pokraji vědeckého zájmu. Dlouhou dobu se totiž na odborné úrovni věnovali válečným událostem pouze historikové, především z hlediska významných dějinných událostí, zatímco hmotná kultura i průzkum samotných míst střetů byly předmětem zájmu pouze u amatérů.

Počátky suboboru, označovaného jako battlefield archaeology (lze narazit i na označení combat archaeology, conflict archaeology nebo military archaeology, všechny termíny jsou víceméně shodné, liší se jen v detailech) souvisí s amatérským zkoumáním pozůstatků letecké války ve Velké Británii, které má své kořeny již v 60. letech. Později se pozornost přesunula i na další památky spojené s válečnými operacemi zejména z druhé světové války a rozšířila se i do dalších zemí (USA, Francie, Německo). V našem prostředí lze jisté zárodky spatřovat v zájmu o bývalý československý pevnostní systém, který lze vysledovat již od 80. let. Do ohromných rozměrů pak narostla amatérská aktivita věnující se moderním konfliktům díky práci s detektory kovů.

Odborné bádání moderních bojišť má své počátky také ve Velké Británii a je spojeno s mapováním archeologických nalezišť, které probíhalo od roku 1986 do roku 2004 v rámci programu Monuments Protection Programme. Významnou roli zde sehrál John Schofield, který se od té doby věnuje archeologii konfliktu. V devadesátých letech se začaly zkoumat i bojiště první světové války v severní Francii a Belgii, což vyústilo v založení Ústavu archeologie první světové války v Belgii v roce 2003. A zhruba od počátku tisíciletí se vědecký zájem o moderní bojiště šíří i do řady dalších zemí, zejména na západě (Španělsko, Německo, Finsko, Nizozemí) nebo do Pacifiku (Peleliu). V České republice se archeologií bojišť jako první zabýval Václav Matoušek, který se věnuje bojištím třicetileté války. Další významný představitel je Michal Rak, ten má poměrně široké spektrum zájmu od československých předválečných zákopů, přes studium havarovaných letadel, až po archeologii studené války.

V současné době je tedy archeologie bojišť rychle se vyvíjejícím oborem, kterému se věnuje víc a víc badatelů. Ti mají možnost publikovat výsledky své práce mj. i ve specializovaném odborném periodiku Journal of Conflict Archaeology, jenž vychází na univerzitě v Glasgow. Při svém studiu archeologové využívají i nejmodernější metody, jednou z nich je např. letecké laserové skenování, které může pomáhat třeba s lokalizací zákopů v terénu, nebo užívají geografické informační systémy (tzv. GIS). Ty mohou posloužit například při analýze průběhu konkrétní bojové akce. Předmětem zájmů může být cokoliv, co se dotýká války, od různých typů fortifikací, přes bojiště jako takové, zajatecké tábory nebo vraky letadel až po hroby padlých vojáků, a to od pravěkých období po nedávnou historii. Zvláštní důraz pak ale klade na konflikty moderní, především obě světové války.

Zdroje

• Durčák, J. 1995: Opevňování Ostravska v letech 1935 až 1938. Opava.
• Gonzales-Ruibal A. 2011: Digging Franco’s Trenches: An Archaeological Investigation of a Nationalist Position from the Spanish Civil War. Journal of Conflict Archaeology, vol. 6, number 2, 97-123.
• Moshenska, G. 2012: The archaeology of the Second World War. Uncovering Britain’s Wartime Heritage. South Yorkshire.
• Rak, M. 2011: Možnosti archeologie 20. století. Archeologie konfliktů. Rkp. disertační práce. Plzeň.